Bláznovství chůze… Proč do toho jít?

Pokud máte raději literaturu faktu, přepněte. Toto není pro vás. Toto je slohové cvičení, kde se vyznávám ze svých pocitů během říjnové Výzvy 10 000 kroků.

Je mi skoro šede a už dlouho nemám žádného učitele, který by mě za tento pokus odměnil jedničkou nebo pětkou. Ale aspoň tak můžu bez brilantního úvodu hned přikročit ke stati: nejvíc jsem na svých pěších cestách během výzvy ocenil naprostou cestovatelskou svobodu. Neplatily pro mě jízdní řády, nemusel jsem dobíhat žádný spoj ani zajíždět k pumpě draze tankovat (A bude hůř!), mohl jsem si kdekoliv jakkoliv dlouho posedět. Když jsem potkal známého, podle libosti jsme si poklábosili. V autě bych ho jenom minul. Řeč jsem tu a tam zapředl i s neznámými poutníky, bylo to vždycky příjemné zpestření.

Ani cyklisté nemají tak absolutní svobodu. Jednou jsem kvůli vydatnému dešti popojel tři zastávky autobusem, ale cyklistku, která také nechtěla moknout, řidič v souladu s předpisy i značným množstvím pasažérů vzít s kolem odmítl. Ze svobody šlapání do pedálů jí zbyla nutnost. V hospůdce, u které jsem pak vysedl, jsem si dal k jídlu bez výčitek vynikající plzínku, chutnala jako sám život… Že to není cizí ani jezdcům na kole? Jasně, jenže se pak nad nimi vznáší obláček špatného svědomí, nebo aspoň rizika. A navíc si nohy nemusíte hlídat, ty vám nikdo neukradne.

A co mi dala výzva ještě?

Sblížení s krajem okolo soutoku Vltavy a Sázavy, kam jsem se před časem přistěhoval, a kde jsem se proto většinou pohyboval. „Obsáhl“ jsem ho na vlastní nohy a začal považovat za domov v mnohem širším měřítku než dřív. Březovou, Zvoli, Ohrobec, Vrané nad Vltavou, Davli, Petrov, Pikovice, Štěchovice, Luka pod Medníkem a Jílové jsem střídal tak často, že je už považuji za vlastní tak jako obec, kde jsem trvale usazen. A „patří“ mi k tomu tisíce hektarů pěkné krajiny mezi nimi! Už předtím jsem to tady prochodil, ale až ta soustavná každodenní potulka zdejšími končinami mi dala ten správný majetnický pocit.

Chůzi miluji a nejsem žádný platonik. Vyhovuje mému stavu (klouby, achilovky a tak) a baví mě, jak se při ní dostávám sám do sebe. A buď si pak v přívalech opiátu zvaného endorfin „jenom“ vychutnávám čirou radost z pohybu a bytí, nebo si k tomu s nadhledem prostým stresu ještě něco řeším, většinou však spíš prachsprostě vymýšlím. Včetně neskutečných hovadin, kterým se následně pár set kroků nahlas pochechtávám… Protijdoucím přitom musím připadat jako přerostlé bláznivé děcko.

Ale zpátky k tématu: Právě pro tu denní pravidelnost jsem si uvědomil, jak při chůzi jinak plyne čas. Super! Teď jsem tady a za chvilku o sedm, osm kiláčků dál. Časomíra v mobilu mě sice přesvědčuje o čemsi jiném, ale na mě to dojem nedělá. Kdybych měl jít z bydliště jenom do Jílového opravdu hodinu a čtvrt – což zhruba odpovídá tomu, čemu se říká „objektivní pravda“ –, nejspíš bych si to bez pořádného důvodu rozmyslel. Jenže v mé hlavě to trvá sotva dvacet minut. Chůze je prý nejpomalejší doprava? Kecy, nemá na mě ani Ferrari.

Potěšení z objevování nemůžu vynechat. Kolikrát jsem si už předtím říkal, že to příště vezmu touto neznámou odbočkou, ale nikdy k tomu nedošlo... Ale to už nepla. Během výzvy jsem proslídil, co se dalo, přece si každý nový den nebudu podrážet včerejší nohy. Že ta neznámá stezka možná nikam nevede a budu se muset vrátit, vyvážilo vědomí, že o nic nejde – moje apka to pro účely říjnové výzvy zaznamená stejně dobře jako kilometry ověřených cest. A přísahám na svou, byť připouštím už trošku oprýskanou pionýrskou čest, že si to nevymýšlím: několikrát jsem se sice opravdu vracel, ale zato jsem objevil dvě zbrusu nové lesní trasy s lahodnými výhledy a dalšími atrakcemi! Až jsem si nadával, že jsem je nenašel dřív.

A mám malovaný kamínek. Když si, jak se tak říká, „krátce, ale intenzivně“ větrám, slouží mi jako šikovné a pěkné těžítko. Z toho mám fakt obrovskou radost, protože jak se šlape svižným tempem, něco tak milého, jenže malého se těžko najde. Ale právě jsem se zastavil a měl jsem ho u nohy… Pokud náhodou nevíte, o čem je řeč, mrkněte sem.

Jistý devadesátkový ministr financí, myslím že sám Santa Klaus, proslul hláškou, že peníze jsou až na prvním místě. No určitě je to lepší než jeho víra, že špinavé peníze neexistují. Ale stejně – což takhle dát na první místo v životě jiné hodnoty, například fyzické i psychické zdraví? A jestli se nepletu, chůze zdraví ohromně prospívá. Přinejmenším mě o tom přesvědčují mnohá vyjádření lékařů a dvě desítky důvodů shrnutých tady.

Úvod jsem ošulil, ale závěr zvládnu: Choďte! V časech nesmyslně stavěných nových a nových asfaltek a dálnic je to na oko nesmysl, ale když zapojíte obě, uvidíte přesný opak. Odměnou vám bude skvělá nálada, vylepšené zdraví a všechno to další, z čeho jsem se pokusil vypovídat.

É morta, zní název slavné sbírky Vrchlického. Říjnová výzva mrtva, ať žije dubnová 2022, přidávám já! Ale čekat až na ni? Dejte se do pravidelného chození hned, o počítané kilometry ani získané body stejně až tak nejde. Na cestách určitě nebudete sami, přinejmenším okolo Vltavy a Sázavy se bude šťastně toulat i jeden váš souputník.