Z důchodu až na Beskydskou sedmičku

„Chůze je droga. Když chce někdo začít, musí na to jít pomalu,“ říká třiašedesátiletý František Minář, který v září ušel 101 kilometrů dlouhý závod v kopcích."

1. října slavíme Mezinárodní den seniorů. Je třeba si připomenout, že vyšší věk neznamená sedět doma na gauči, ale že naopak být „důchodce“ znamená mít spoustu času na to žít a plnit si své sny. Na pana Františka jsme natrefili skrze naši Facebookovou skupinu, ve které jeho syn obdivoval tátův počin. A právě podpora dětí a vnoučat je často jednou z nejdůležitějších věcí.

Františka Mináře na Beskydskou sedmičku, 101 kilometrů dlouhý závod přes 7 beskydských vrcholů s převýšením 5 500 výškových metrů, přihlásil syn Mikuláš. Účast v tomto šíleném závodě, který František zvládl ve svých 63 letech ujít ze necelých 27 hodin, mu dal jako dárek.

Takový závod je daleko za hranicemi mnohých lidí v mladším věku, natož seniorů. Takže pokud také uvažujete o nějakém dárku pro své rodiče, možná začněte spíše účastí ve Výzvě 10 000 kroků, kde si může každý nastavit cíl podle svých možností.

Tak neváhejte a udělejte něco pro své zdraví i zdraví svých blízkých. Přihlaste se společně, ještě je stále možnost. Jak říká František Minář, je důležité začít pozvolna a radovat se z každého malinkého úspěchu!

František letos nešel závod poprvé. Zajímá vás, jak to celé začalo? Co se člověku honí během závodu hlavou a jaký to má dopad na jeho tělo? Půjde do toho František za rok znovu?

DANAJSKÝ DAR OD SYNA

Poprvé jste šel Beskydskou sedmičku loni se synem, ale pro zranění kolene jste odstoupil. Proč jste do toho šel znovu?

Když Mikuláš zjistil, že chodím ještě víc než loni, koupil mi to zase. No a když už mi to kluk koupil… Stojí to dva a půl tisíce a něco jsem nachozeno měl. Říkal jsem si: „Tak ho nezklamu a zkusím to.“ Nevěřil jsem si ale.

Co to znamená víc než loni?

Loni jsem měl denní průměr 22 000 kroků a letos 27 000. Chodím spíše po okolí, kopce jsem moc nedělal. Začal jsem je chodit až sedm neděl před závodem. Neuměl jsem je.

Šlo se je naučit za tak krátkou dobu?

Myslím si, že ne. Každému jsem vysvětloval, že v kopcích chodím jak “hlemejžď”, že to neumím. Kupodivu mi to ale první dva, tři kopce hodně šlapalo, až jsem se divil. Letos jsem měl opravdu výborné časy. Už v poledne jsem byl na Smrku (zhruba 65 kilometrů v kopcích). To už jsem měl natažený stehenní sval a něco s lýtkem, takže jsem v sobě už taky měl nějaké léky…

JAK JE MOŽNÝ, ŽE SE KOLEM MĚ TY HOLKY JEN MIHNOU?

Co v tu chvíli člověku běží hlavou?

No, hlavou… Letos jsem snědl osmnáct Ibalginů, a to už jsem se fakt bál, protože jsem šel fakt na krev a po pětasedmdesátém kilometru jsem šel jen hlavou. To už nic nefunguje. Teda jak komu. Hrozně jsem obdivoval holky, které tam chodily. A taky byly docela baculaté, takové ne vyloženě při těle, ale bylo tam dost takových, u kterých jsem si říkal: „Jak je to možný, že se kolem mě jenom mihnou?“

Jak jste se připravoval?

Chodím pořád. K šedesátce jsem dostal od dětí chytré hodinky na počítání kroků. Začal jsem pomalinku a zjistil jsem, že se z toho časem stala droga a že mě to nutí se jít projít.

Nachozeno jsem měl. Troufl bych si i na 200 kilometrů po rovině. Ale z kopců jsem měl obrovský respekt. Šlapal jsem tady ve Vodňanech dvakrát, třikrát týdně na rozhlednu, ale má strašně malé převýšení. Poslední čtyři neděle jsem chodil na Kleť, když to šlo. Taky jsem se snažil hodně běhat dolů. Jedl jsem hodně hovězí kližky, abych si posílil vazy v koleni a nedopadl jako minule.

NEDOKÁZAL JSEM SE ANI OTOČIT NA BŘICHO, BYL JSEM TĚŽCE ODVAŘENÝ

Neděsíte se trochu toho, že by vám syn zase koupil další rok poukaz…

Další rok už ne. Ještě teď cítím následky.

Co pociťujete?

Oba palce mám ukopnuté, slezly mi. A trošku cítím ještě šlachy. A hlavně jsem se druhý den vůbec nemohl hnout. Když jsem nastupoval do auta, jednu nohu jsem tahal rukou. V devět ráno jsem se u dcery v Olomouci natáhl na záda a nemohl se ani otočit na břicho. Dala mi dvě vánočky s máslem a čaj. Vstával jsem až další den ráno a byl jsem pořád hin (zničený). Několik dnů mi trvalo, než jsem se zvládl přetočit na břicho… Byl jsem těžce odvařený. Tenhle závod není nic zdravého.

Tak proč to děláte?

Chci něco dokázat, protože tohle moc lidí v republice asi nedokáže. A když mi to koupil a věřil, že to ujdu, tak jsem to zkusil…

Je tam úplně neuvěřitelný adrenalin. Když člověk jde z kopce a má za sebou 70 kilometrů a vidí 10 kilometrů před sebou horu s rozhlednou a za ní 10 kilometrů další horu s rozhlednou a teďka ví, že už mele z posledního a má dolézt támhle na tu a támhle na tu, kterou ještě nevidí… Tak je to jenom hlavou. Musí se dívat do země a jít. Věděl jsem ale, že mám dobrý čas a chtěl jsem jenom dojít.

Když vycházíte, cítíte se na to, že to dojdete, nebo máte spíš myšlenky typu: „Uvidíme…“?

V tomhle jsem byl hrozně pokorný. Dojít to chce každý. Ale kdykoliv se může stát cokoliv, jeden špatný krok… Loni jsem po jednom takovém špatném kroku skákal po jedné noze kilometr a osm set metrů dolů z hory a až tam se mě jedna dobrá duše zeptala, jestli nemám Ibuprofen. Došlo mi, že ho mám a můžu si ho vzít. Pak se to malinko zlepšilo, ale byla to bolest, která nešla překonat.

POUŽIL JSEM 18 IBALGINŮ A DVĚ BATERKY DO ČELOVKY

Posloucháte při chůzi hudbu, přemýšlíte…

Poslouchám hodně knížky ve sluchátkách. Na jednom adresáři mám asi 270 knih. Některé ale poslouchám dvakrát, nebo třikrát, protože stejně všechno zapomenu. Takže poslouchám knížky a třeba jeden, dva dny v týdnu jdu bez nich, a protože jsem věřící, modlím se, přemýšlím, medituji, nebo si zpívám.

Kolik knížek jste za Beskydskou sedmičku poslechl?

Tam žádnou. Loni jsem si pustil Pána Prstenů, ale vůbec jsem to nevnímal. Letos jsem to měl s sebou taky, ale vůbec jsem to nepustil. Měl jsem čtyřkilový batoh a použil jsem z něj 18 Ibalginů a dvě baterky do čelovky. Jinak jsem ho měl zbytečně.

VE VÝBAVĚ TO NENÍ, BOUCHNUL JSEM BESKYDSKOU SEDMIČKU S VÝBAVOU ZA DEVĚT STOVEK

Dokážete si představit svůj život bez chůze?

V současné době si dokážu představit všechno. Může přijít úraz, nemoc, může se stát cokoliv. Ale jinak je to droga. Když se válím, a to jsem lenoch a vydržím se válet dva dny, tak si najednou pomyslím: „Tohle tě dneska bolí, ale je půl šesté…“ Tak jdu i potmě. Stalo se to drogou. Ale je důležité, když chce někdo začít, aby začal pomalu.

Chodíte hlavně v sandálech, jak vám vyhovují?

Naprosto. Bavil jsem se s lidmi o Beskydské sedmičce a říkali, že ji nepůjdou, protože výbava stojí 30 000 korun. Pravda, mluvili jsme se spoustou lidí, kteří mají výbavu za 40 000 korun, a to nepočítám hodinky. Mají boty za osmičku a lehoučkou bundičku do hrstičky, neuvěřitelné výbavy…

Já jsem měl boty za 519 korun, kraťasy za 190 korun, tričko za 100 korun, potítko udělané z obvazu za 9 korun, hůlky půjčené… Bouchnul jsem Beskydskou sedmičku a měl jsem výbavu za devět stovek. K tomu, abyste chodili, nic nepotřebujete. Pak tam vidíte někoho, kdo má na sobě všechno prvotřídní a je přikrytý pod termo plachtou, je mu špatně a třese se. To není výbavou.

PÁR TIPŮ NA ZÁVĚR PRO TY, KTEŘÍ NEBEROU 30 KILOMETRŮ JAKO PROCHÁZKU NA ODPOLEDNE

Každý z nás má jiné limity a své vlastní výzvy. Dneska začíná říjnová výzva projektu 10 000 kroků. Co byste vzkázal jeho účastníkům?

Jde o to, aby člověku nešlo o cíl, ale aby ho začalo bavit, že k němu nějakým způsobem směřuje. Neměl jsem cíl udělat Beskydskou sedmičku. Bavilo mě chození. Pokud to člověka baví, tak to jde. Nesmí začít ničím velkým, to ho odradí. Takže klidně začněte tak, že půjdete ráno tři, čtyři tisíce kroků a odpoledne znovu, ne najednou deset. A ono se to pak člověka chytí samo.

To samé, když chcete zhubnout. Chtěl jsem zhubnout tak, aby mi neubývala svalová hmota. Dohromady jsem zhubnul asi deset kilo. Měl jsem kalorické tabulky, koupil jsem si protein, který zahání hlad a když ho mám, dám si ho. Ale říkal jsem si, že nemá smysl hubnout tři kila za měsíc, to přijde jojo efekt. Stačí to kilo. Když je to kilo, za rok je to spoustu kil, ne?

Stačí to kilo a hlídat si tabulky. Mikuláš říkal, že když budu mít tabulky v pořádku a budu to dodržovat, jednou v týdnu můžu lumpačit. Tak jsem to dodržoval a každé ráno se vážil. 14 dní jsem to dodržoval a nic. Pak jsem měl najednou půl kila dolů a už se nevrátilo zpátky, to bylo prima. Ale i tady bych chtěl říct, že je důležité ty kroky dělat pomalu a radovat se z každého malinkého úspěchu. Je jednoduché týden nejíst a zhubnout čtyři kila, ale co ten další týden?

Cítíte se po teď lépe a ve větší kondici?

Teď už moc nehubnu, dokonce jsem od Beskydské sedmičky asi kilo ztloustnul… "Kdybych byl bejček, tak bych byl chovnej." Vždycky se děsím toho, že skončím jako "pupkatej dědouš" někde doma u televize, to bych nechtěl.

Stačí zaváhat a už se to veze. Chutná mi všechno – pivo, jídlo… Ale když má člověk kalorické tabulky a hlídá si je, tak když chodí, hodně kalorií spálí. Když přijdu domů, mám 35 000 kroků a večer si ještě zacvičím, tak toho můžu večer spoustu sníst, a ještě pořád tam mám velkou rezervu.

Takže takový tip pro milovníky dobrého jídla?

Tak, chození určitě. Ještě před svatbou jsem běhával delší tratě. Vždycky jsem se těšil, až doběhnu domů a zapálím si. Teďka se těším, až doběhnu domů, vytáhnu nějaký dobrý jogurt, nebo Míšu, kus vařeného kuřecího a ovoce..