„Chůze mi pomohla po infarktu,“ říká ambasador výzvy 10 000 kroků herec Petr Rychlý

Pravidelný pohyb je podle něj důležitý a chůze prospěšná v tom, že při ní člověk spaluje. Kolik toho při natáčení nachodí? Jak se naučí kvanta textu? Bojuje i po tolika letech v branži s trémou? Nejen na toto odpovídá ambasador 10 000 kroků a hvězda Ordinace v Růžové zahradě Petr Rychlý.

ZA PŘEDSTAVENÍ NACHODÍM A NABĚHÁM ČTYŘI A PŮL KILOMETRU 

Jak se vám daří s nedostatkem času propašovat do života chůzi nebo pohyb?

Chůzi mám rád, ale v současné době to není možné, protože jsem se 29. srpna zranil na noze. Úplně teď trpím, protože bych rád chodil nebo pracoval na zahradě. Chůze je nejdostupnější a nejefektivnější, běžec ze mě nikdy nebude. Několikrát jsem to zkoušel, ale bohužel mě běh neoslovil.

Vaše role jsou často fyzicky náročné, jak se udržujete fit?

Mám výhodu, že když dlouho nic nedělám, docela hodně stojím – u dabingu, na jevišti, při natáčení Rad ptáka loskutáka… Když herec stojí, lépe se mu dýchá, protože nemá skrčenou bránici. Nachodím toho dost, možná i 10 000 kroků za natáčení. V komedii Ženy Jindřicha VIII., kde hraji dvojroli, za představení, které se hraje dvě hodiny dvacet bez pauzy, naběhám nebo nachodím čtyři a půl kilometru.

Hýbete se spíše nárazově a v práci, nebo pravidelně ve volném čase?

Nedělám to programově. Samozřejmě mám to v plánu, asi jako každý. Člověk se sebou musí něco dělat. Když mě čeká těžká práce, musím odpočívat a taky jsem musel změnit svůj režim, protože jsem měl před desíti lety infarkt myokardu. Chůze mi ale pomohla. Postupně jsem chodil – 100 metrů, 200 metrů, kilometr a pak dvou až tříkilometrové okruhy. Krásně jsem tím rehabilitoval, na to je chůze skvělá. Navíc jsem od ženy dostal chodecké hůlky, ty jsou super. Udělají dobrou tepovou frekvenci a rozhýbají horní část těla.

UČÍM SE VEČER DEN PŘEDEM

Pociťujete na sobě, když se hýbete málo?

Kostým v divadle, který je na mě ušitý pět let, mi řekne: „Rychlý, začni se hejbat, nevlezeš se do kalhot.“ Hlavně psychicky to poznám. Je znát, že mi to chybí. Vášnivým sportovcem ale nejsem. Většinou, když jsem ve formě a mám čas, zajdu s kamarády jednou týdně na čtyřhru v tenise.

Při svých rolích si musíte zapamatovat hodně textu, jaké na to máte fígle?

Organismus je tak chytrý, že ze své paměti velice rychle vymaže věci, které nebudu potřebovat dlouho. Týden po natáčení už text nevím. Text u divadelního představení, který používám klidně pět, šest let, si ale pamatuji.

Na divadelní představení se učím přes den. Musím si to rozložit, neučím se všechno najednou. Zkoušíme dva měsíce, ale čím dřív umím text, tím více se začnu roli přibližovat. Když začínáme zkoušet, režisér nám řekne, kolik by chtěl denně udělat stránek, většinou je to pět až sedm.

Na natáčení se většinou učím večer. Texty si naskládám chronologicky, jak jdou za sebou podle natáčecího plánu ten den. Naučím se je, jdu spát a přes noc se v hlavě něco stane, ráno se vzbudím, už to umím a jdu. Kdybych se to učil dříve, všechno bych v hlavě neudržel.

Přizpůsobujete si text tomu, jak se vám dobře pamatuje a říká, nebo se držíte striktně scénáře?

V natáčení se improvizovat nedá. Můžu si malinko upravit slovosled, nebo změnit slovíčko, ale nemůžu měnit význam. Seriály se natáčí tak, že máte dvacet dnů na čtyři díly. Díl se nenatáčí chronologicky, roztočíte čtyři díly najednou a z úspory času točíte třeba jen lékařský pokoj. Divadelní představení trochu krátí dramaturg a režisér.

Bojujete na jevištích s trémou?

Mám ji vždycky, každé představení je dobrodružství. Tréma není svazující, míchá se tam více pocitů – těšení na výkon a obava, jestli budou diváci spokojení. Z praxe tuším, kde by se diváci mohli pobavit, ale vždycky nás překvapí, když se zasmějí na místech, které bychom nečekali. Mám rád lidský smích, proto dělám zábavu. Ale trému mám před každým představením.

BOJUJI S NADVÁHOU. CHŮZE JE DOBRÁ, PROTOŽE PŘI NÍ SPALUJI

Hubnul jste, nebo přibíral kvůli roli?

Je to můj věčný boj, jedu nahoru a dolů. Kvůli roli jsem hubnul. Hrál jsem Adama a měl jsem kolem pasu omotanou roušku, tak mi nebylo jedno, jak vypadám. Ale čím jsem starší, tím je to horší. S nadváhou bojuji a chodím hlavně, abych hubnul. Chůze je na to dobrá, protože člověk spaluje. Pro netrénovaného člověka je lepší začít chůzí než hned vyběhnout.

V pořadu Tvoje tvář má známý hlas jste měl na sobě v roli Jana Nedvěda speciální oblek, který vám přidával dost kil. Jaké to bylo, jak se v tom obleku hrálo?

Oblek byl perfektně ušitý, vytvarovaný. Vypadalo to, jako by to bříško bylo moje. Je to speciální oblek, do kterého se leze. Hřeje hodně, je v něm dost molitanu. Hřál mě ale spíše úspěch čísla a že si to lidé pamatují ještě dneska, když to bylo v roce 2016.

Pracoval jste s optikou očí a brýlemi…

Jsem maximalista a zadání soutěže bylo se co nejvíce přiblížit interpretovi. Měl jsem brýle s dioptriemi plus sedm a čočky mínus sedm, tak se to se vyrovnalo. Viděl jsem sice trošku jako potápěč, když se ponoří do vody, ale vizuální efekt to udělalo.

Měl jste jinak těžiště, jak se vám podařilo ho změnit?

Pomohl mi k tomu kostým. Interprety jsem si našel na internetu, sledoval je a vybral jejich výraznou charakteristiku. Každý z nás máme zlozvyk, charakteristický pohyb nebo dikci…

Mám to tak už odmalička, už v desíti letech jsem hrozně rád napodoboval učitele a učitelky a tím jsem bavil třídu. Když učitelka nepřišla do školy, nahradil jsem ji. Jednou přišla do třídy ředitelka, která šla za kolegyní, ale spolužáci mě podrželi. Věděli, že kdyby mě práskli, už bych je nikdy nepobavil.

HEREC POTŘEBUJE KLIDNÉ ZÁZEMÍ

Co pobaví, nebo udělá radost vám, když tak rád bavíte ostatní?

Mám radost z dětí a z úžasné a klidné rodiny. Mám úžasnou ženu, která mě miluje. Herec pracuje s vnitřkem a emoce, v něm někdy zůstávají. Aby mohl tuto práci dělat, potřebuje mít klid.

Líbí se mi, jak je každé z mých dětí jiné. Vidím, že se netrápí a životem hezky proplouvají. Máme spolu skvělou komunikaci, čehož si nesmírně vážím. Nejstarší kluci už s námi nebydlí, ale pořád jsme v kontaktu. Často si voláme, potkáme se… To mě nejvíce těší. Je to super základ, na kterém stavím.

Jak důležitý je podle vás pravidelný pohyb?

Pravidelný pohyb je zdraví prospěšný. Řeší se denně stejně jako životospráva. Se mnou je to šílené. Držel jsem spoustu diet, ale pravidelnost je u herce šílená. Když je zkouška od desíti do dvou, tak nemám šanci si udělat pauzu a pravidelně se najíst. Pak mám večer od sedmi představení, skončím v půl jedenácté. Teď je otázka, jestli jíst v noci, nejíst v noci… Pravidelnost u tohoto řemesla je docela složitá. Je to na to dělat krabičky s jídlem a mít je pořád při ruce.

ABYSTE MĚLI KRÁSNOU CESTU, MUSÍTE SI URČIT CÍL

O výzvě vám řekla vaše snacha, co si o projektu 10 000 kroků myslíte?

Výzva mi přijde velmi sympatická. Člověk se nad tím může zamyslet. Když si přečte, co to je 10 000 kroků, tak to může hned zkusit a když ho to chytne, tak zaplať pánbůh za každého nového, co nachodí 10 000 kroků.

Řekl byste, že je akce vhodná pro určitý typ lidí, nebo pro všechny?

Pro někoho, kdo je kvůli zranění nebo nemoci pohybově omezen, ne. Věřím, že lidi, kteří se k informaci dostanou, si to vyzkouší a třeba pak u toho zůstanou. Líbí se mi, jak to máte udělané. Nenutíte lidi, ale inspirujete je.

Je pro vás důležitější cesta, nebo cíl?

Nejdůležitější je cesta. Když doběhnete do cíle, pomine to a čeká vás další cíl. Když se soustředíte na cestu, zůstane vám z ní spousta zážitků a emocí. S kamarádem jsme jeli na kolech posázavskou stezku. Když jsme dorazili do cíle, bylo to fajn, ale pořád v sobě mám cestu, která byla nádherná. Důležitá je cesta. Ale zase aby mohla být krásná cesta, musíte si určit cíl.