První výzva byla o tom zvednout se z nuly, říká Alena Černá, které pomohla výzva a tým ke změně vnitřního nastavení

Po překonané rakovině se Alena Černá potýkala se zdravotními problémy, které jí sloužily jako výmluva, proč se nehýbat. „Jo, já jsem vlastně ten chudák nemocný, já se hýbat nemůžu,“ myslela si tehdy.

Po pěti letech v tomto nastavení se jí ale povedlo ho změnit a zařadit do svého života pohy

b, který zlepšil její zdravotní stav i psychiku. Jaký je její příběh a s co ji motivovalo? Jak zvládla plnit výzvu i na rodinných svatbách? A s jakou překážkou se naopak potýkala?

Nejen na toto odpovídá Alena Černá, pravidelná účastnice z výzvy z týmu Budoucích laní (na fotce) – týmu, který by nejradši skončil úplně poslední, hlavně když mu půjdou kila dolů.

NAJEDNOU JSEM V TOM NEBYLA SAMA

Výzvy se účastníte pravidelně v týmu Budoucích laní, jak jste se k nim dostala?

Zahlédla jsem post na Facebooku od mojí kamarádky Petry Holanové, která vede Budoucí laně. Oslovovala v něm svoje kamarádky, aby se přidaly do jejího týmu s tím, že jsou skvěle bodované ty, které jsou staré a tlusté – třeba já. Napsala to tam tak a označila mě. Ani mě to neurazilo, spíš pobavilo. Řekla jsem si:  „Proč ne? Vždyť je to vlastně pravda.“  V tu chvíli jsem na to kývla, aniž bych věděla, do čeho vůbec jdu.

Do výzvy se vám chtělo a skočila jste do ní rovnýma nohama?

Přesně tak. Do té doby jsem nebyla zvyklá pravidelně sportovat a hýbat se. Před pár lety jsem bojovala s rakovinou a mám zdravotní problémy. Zůstaly mi lymfedémy na obou nohách. Musím se o ně dvě hodiny denně starat, aby vůbec nějakým způsobem fungovaly, chodily a nenatékaly. Měla jsem je trošičku jako výmluvu. Říkala jsem si: „Jo, já jsem vlastně ten chudák nemocný, já se hýbat nemůžu.“

Ale díky výzvě, díky holkám v týmu a podpoře od všech jsem se z toho nastavení dostala. Najednou jsem v tom nebyla sama. Bylo nás víc, kteří se zvedli a začali chodit. Četla jsem příběhy ostatních lidí a bylo to pro mě hodně motivační. Začátky rozhodně nebyly jednoduché – nebyla jsem vysportovaná a ani do dneška nejsem – ale byl tam velikánský optimismus.

CHODIT V DEŠTI JE ÚPLNĚ V POHODĚ

Jaké pro vás byly začátky ve výzvě?

Když jsem si v prvních dnech dala poprvé na ruku hodinky, zjistila jsem, že v běžném životě, kdy nic nedělám, ujdu třeba tři tisíce kroků. Tak jsem si říkala: „No to je docela daleko od těch 10 000 kroků.“ Od začátku jsem chodila minimálně 10 000 kroků, opravdu jsem se hecla. Měly jsme nad sebou bič od naší vedoucí Laní, takže to ani jinak nešlo a chodit jsme musely. Postupně se mi to určitě zvedalo, ale ne tolik jako ostatním holkám z týmu. S úžasem jsem sledovala, jak se dokázaly vyhecovat, a ještě v jedenáct hodin večer se sebraly a šly něco obejít, aby zakulatily číslo, které mají. To pro mě bylo hodně motivační.

Přišla v průběhu nějaká krize?

Určitě, nejedna. Třicet dní je ve chvíli, kdy nejste zvyklí věnovat sportu a pohybu tolik času, náročných. Když patnáctý den vidíte, že doma není moc uklizeno, nestíháte vařit, nestíháte nic, jen si vezmete boty a jdete ven... Konec je ještě daleko a vy přemýšlíte, jak to asi dělají jiní lidé, že stíhají chodit ještě víc a dýl.

Jak se vám dařilo propašovat chůzi do vašeho běžného dne?

Byl to pro mě časový šok, navíc mi zabírala čas i péče o nohy. Najít si dobu na to to odchodit bylo náročné. Často jsem šla za tmy s čelovkou, za deště… Předtím jsem byla člověk, co sedí doma, když prší. Naučila jsem se ale, že to vlastně nevadí, že i v tom dešti je chození venku úplně v pohodě.

NEPŘIPADÁ V ÚVAHU, ŽE BYCHOM NECHODILY

Byla jste si pak jistá, že se zúčastníte i na podzim?

Trošku jsem váhala. Po první výzvě jsem si říkala: „Bylo to pro mě tak strašně náročné, už do toho asi nepůjdu.“ Ale pak ten stav pominul a byla jsem ráda, že jsem to zvládla. A hlavně s týmem jsme se udržely v kontaktu i mimo výzvu. Pořád jsme se vídaly, stýkaly, věděly jsme o sobě, psaly jsme si... Do druhé výzvy mě ale musela kamarádka malinko přemlouvat. 

Pak se mi začalo dařit hubnout, poslední rok během výzvy se mi podařilo shodit skoro 23 kilo. Bylo to pro mě snazší než první výzvu, která pro mě byla opravdu o tom se doslova zvednout z nuly.

Teď to máte v plánu zase…

Rozhodně. To ani nemůžu nemít. Už jsme byly svolány, už jsme byly osloveny. Teď už je to tak, že vůbec nepřipadá v úvahu, že bychom nechodily. 

TŘI SVATBY ZA VÝZVU

A někdy v průběhu to připadalo v úvahu? Nepřepadly vás občas myšlenky: „Proč já to vlastně dělám?“ 

Když už jsme začaly chodit, byla tam tak ohromující motivace a síla týmu, tak mě to ani nenapadlo. Napadlo mě to mezi tou první a druhou výzvou, ale postupně pozitiva převážila, takže jsem pak do té druhé výzvy šla a od ní už tam vůbec nebylo o čem přemýšlet.

Jaká jsou teda pozitiva? Jaký na vás měla výzva vliv?

Zlepšil se mi hodně zdravotní stav. Zlepšilo se i správné psychické nastavení – je vám dobře. Když člověk chodí a něco dokáže – něco, co předtím chtěl, ale nedělal – tak to ohromně pozitivně povzbudí. 

Co se týče negativ, tak vždycky lavíruju s časem. Loni v dubnové výzvě byly tři rodinné svatby, na které jsme jeli tři hodiny, pak jsem tam tři hodiny byli… Kdybych byla v první výzvě, tak bych si říkala: „Tak tyhle dny to nedám.“ Teď jsem věděla, že se to zvládnout dá, že jsou chvíle, kdy se to dá nachodit. Večer se to ještě dotancovalo a bylo to úplně v pohodě.

A jak se vám to podařilo během svatby?

Jak říkám, večer se to muselo dotancovat. Na první svatbě jsem myslela, že nemůžu mít na ruce hodinky, nepřišlo mi to patřičné. Během obřadu a oficiálních částí jsem si je sundala. Ale když jsme tam jeli a zastavili jsme cestou u benziny, samozřejmě jsem vylezla z auta a 15 minut chodila. Už jsem věděla, že 15 minut se počítá, že během nich něco ujdu. 

Nebo třeba to, že si pravidelně každou sobotu volám s maminkou. Většinou spolu mluvíme skoro hodinu, než si řekneme, co se ten týden událo. Dřív jsem seděla v křesle, ale zjistila jsem, že s telefonem taky můžu chodit. Za hodinu zase ujdu ohromnou spoustu kroků a udělám něco pro sebe a mám zároveň v uvozovkách odtelefonováno s maminkou. Naučila jsem se vyhledávat příležitosti, kdy můžu chodit. Dříve jsem to nedělala. 

ZMĚNA VNITŘNÍHO NASTAVENÍ

Daří se vám třeba při cestě do práce zkrátit dobu v dopravním prostředku a jíst část pěšky, nebo to je nereálné?

Bohužel do ní dojíždím. Malinko mě navíc limituje ošetřování nohou. Mám na nich asi osm vrstev různých látek a kompresních vrstev, takže vypadám trochu jako hokejista. Když jdu na delší túru, vezmu si jenom kompresní silonky. Pořád ale lavíruju s tím, že větší část dne na sebe musím dát tyto zvláštní kompresní věci, což mi zabere dvacet minut. Když je na sobě mám, nemůžu chodit do schodů, a i pohyb jako takový je omezený. Vždycky to musím dopředu vymyslet. Ráno vstanu, chodím půl hodiny rychle procházkou kolem baráku, pak si na sebe dám ty kompresní věci a jedu autem do práce. Bohužel to pro mě není jinak schůdné.

Vzhledem k okolnostem mi to přijde o to obdivuhodnější – někteří by mohli být v nastavení: „Tak, nebudu nic dělat…“

Ano, já v tomto nastavení byla asi pět let, než jsem potkala výzvu.

Výzva vám pomohla se z něj dostat?

Jednoznačně – výzva a kamarádky z týmu.