Zuzana Ježková: Pomáhám lidem prožít hezký život

Výzva 10 000 kroků oslovuje lidi, kterým pomáhá změnit svůj životní styl, začít více chodit a splnit si svoji osobní výzvu. V naší výzvě nejde jen o vzájemné soupeření, hlavním cílem je překonávat sám sebe. Zuzana Ježková je psycholožka a koučka, která pomáhá lidem nacházet své cíle a směřovat k nim, překonávat svoje hranice i najít rovnováhu a spokojenost v životě. S účastníky výzvy 10 000 kroků dnes sdílí svoje tipy, jak se motivovat za každých okolností, jak vydržet a splnit si svoje předsevzetí.  Všichni účastníci mají 20% slevu na kursy vedené právě Zuzanou Ježkovou, sledový kód najdou na portále. Několik kursů získají účastníci navíc zdarma jako odměnu.

Když bych tě měla představit jednou větou, asi bych o tobě řekla, že jsi odbornice na lidské štěstí. Co ty na to? 

(smích) Tak tohle jsem úplně nestudovala. Asi bychom těžko hledali školu, kde se učí experti na štěstí. Ale máš pravdu, že před časem jsem vzpomínala na svoje studia na psychologii. Už tehdy jsem si říkala, že chci normálním lidem pomáhat, aby prožili hezký život. 

Tak začněme neurovědami, kterým se teď věnuješ asi nejvíc. 

Existuje hodně výzkumů, které jsou věnované tomu, jak prožít šťastný život. To vše je založené na neurovědách, a zároveň vycházejí knihy o propojení buddhistických nauk s neurologickými výzkumy. Vlastně mě to hodně baví, jak spousta takzvaných „esotechnik“ stojí vlastně na neurologii. Jenom se to musí udělat správně. 

Ta tvoje cesta ale nebyla úplně přímá. Dnes vedeš řadu kursů, kde učíš, jak prakticky využít v životě nejnovější poznatky vědy. Jak ses dostala k tomu, co děláš?

Během studia psychologie jsem se zamilovala do projektového řízení, stala jsem se projektovou manažerkou v neziskovce. Chtěla jsem toho strašně moc stíhat, takže jsem začala studovat time management. Naučila jsem se, jak dělat věci efektivněji a rychleji. Dnes říkám, že se mi to bohužel podařilo. 

Čím víc jsem toho stíhala, tím víc mi ostatní nakládali a já jsem to všechno potřebovala splnit. Nakonec to skončilo skoro vyhořením. A mně došlo, že takhle to dál nejde.

Vrátila jsem se k psychologii a vytvořila jsem si systém, který je víc v souladu s naším mozkem. A také s respektem k tomu, že není cílem všechno stihnout, ale prožít ten život. 

Co je hlavní motivací pro lidi, kteří se hlásí do tvých kursů? S čím za tebou přicházejí? 

Myslím si, že lidi za mnou táhne to, že to dělám lidsky. Neříkám, jak by to ideálně mělo být, ale spíš se je snažím naučit, jak to zvládnout v pohodě v tom chaosu, ve kterém žijeme, a ještě trošku s humorem. 

Často slyším od svých klientů příběhy, jak celou dobu čekali, že to bude jednou lepší – až budou děti větší, až dodělají ten projekt, až změní tu práci... Jsou tam ženy, kterým konečně odešly děti z domu, a ony pořád ten čas nemají a neví, co s tím. Nebo tam jsou lidé, kteří už cítí, že tím životem jenom letí s jazykem na vestě a přitom chtějí život začít prožívat. 

Zlepšovat svoji efektivitu, udělat víc za méně času. Je to pro tebe cesta k cíli? 

Je určitě dobré učit se dělat věci efektivně, aby to bylo víc v souladu s naším biorytmem a s naším mozkem. Zároveň naplánovat jednotlivé kroky, aby byly logicky v pořádku, vede k vyšší efektivitě. To je podle mě dobrá cesta. Ale zároveň je to jen částečná cesta k úspěchu.

Nesmí to jít do extrému, kdy chci nejrychleji zvládnout všechny úkoly z “to-do” listu, které si buď vymyslím já, nebo které na mě někdo navalí. Dneska je toho tolik, že  není reálné stihnout všechny úkoly.

Proto si musím velice dobře rozhodnout, v čem chci být efektivnější. Co jsou ty věci, které chci dělat, ale třeba i ty, které jsou pro moji práci důležité. Protože dělat všechno, prostě nejde. A když se o to všechno snažím, tak to skončí spíš vyhořením než nějakou spokojeností.

Ve tvých kursech se začíná nastavením osobních priorit a stanovením si nějakých závazků. Proč jsou priority tak důležité?

Bez nich jsme příliš ponoření v detailu. Je to podobné, jako kdybychom chodili lesem bez mapy a nevěděli vůbec, kam chceme dojít . Proto je potřeba udělat si nejprve pořádek v prioritách. Potřebujeme mít tu mapu, odkud kam jdeme. Priority nám dávají nadhled, kam v životě chceme směřovat, kam chceme dojít a co je pro nás opravdu důležité.
A spousta lidí si myslí, že má v prioritách pořádek. Jenže pokud podle svých priorit nežijete – tedy opravdu se nechováte tak, že je pro vás třeba nejdůležitější rodina nebo zdraví – tak jste je svému mozku nepopsali tak, aby jim rozuměl. A je potřeba to přemapovat.

Z těch svých priorit si pak můžu vybrat jednu  konkrétní věc, kterou teď potřebuju nejvíc. A tomu už říkáme předsevzetí. Může to být například předsevzetí, že se budu víc hýbat, že budu jinak jíst, že budu trávit víc času s rodinou. Obecně předsevzetí mnohem líp fungují, když vychází z našich priorit.

Kolika lidem se podle tvých zkušeností podaří splnit skutečně to, co si předsevzali? 

Existuje celá řada studií úspěšnosti novoročních předsevzetí, kde 80 až 90 % z nich nedopadne. Dělala jsem si i nezávislý průzkum mezi mými sledujícími. Ukázalo se, že podle jejich dosavadních zkušeností před kursem 70 % odpadne do 4 týdnů, a 90 % do 8 týdnů. Ta čísla podporují i větší mezinárodní studie.

Zároveň je ale třeba říci, že úspěšnost se výrazně zvyšuje sociální podporou. Proto mám v kurzu takovou výzvu, že si lidi mají říct, jaký rituál budou držet následující čtyři týdny. Zároveň je tam podpora přímo v běhu kurzu. Mám zkušenost, že potom to obvykle zvládne přes 50 % lidí.

Když to shrnu, závisí na tom, nakolik realisticky si lidi nastaví svůj cíl, a nakolik v tom jsou nebo nejsou sami. Člověk je sociální tvor a to, jestli může svůj pokrok sdílet s reálnou nebo virtuální komunitou, je pro úspěch velmi důležité.

Díky za praktické tipy. Co když někdo má ale takzvaně slabou vůli?

Lidi se někdy zbytečně bičují za to, že vynechali. Přitom z hlediska mozku nejde o to, kolikrát předsevzetí vynechám, ale kolikrát ho opakuju. 

Nervová spojení se posilují pokaždé, když ten úkon proběhne. Když neproběhne, tak se pouze neposílí, ale nestane se, že by se to nějak aktivně smazávalo. Když neposiluju dost dlouho, to spojení časem vyvane. Ale i když člověk vynechá na měsíc a pak se k tomu vrátí, už to má jednodušší, než kdyby to předtím nedělal. Je to proto, že nějaké ty nervové dráhy ve vztahu k návyku v mozku jsou.

Moje zkušenost je taková, že lidi často nový návyk nezvládnou právě proto, že jsou na sebe po vynechání hnusní. Říkají si věci jako „máš tady chodit jenom dva kilometry denně a ani to nedokážeš. Vynechala jsi už čtyři dny. To nemá smysl, tak se na to úplně vykašli. Zase jsi zklamala“. 

Tím si vlastně udělají rychlou negativní zpětnou vazbu pro mozek. Ten si řekne „aha, takže když my se snažíme chodit, tak se z toho cítíme tak akorát špatně“ a příště se brání ještě víc. A to je cesta do pekel.

Proto účastníkům svých kursů doporučuji, aby se soustředili na počet opakování a při vynechání byli k sobě laskaví. Zamysleme se nad tím, proč jsme vynechali. Třeba věci na chození nebyly snadno dostupné nebo něco takového. 

Děkuji mnohokrát za rozhovor.

Kdo je Zuzka Ježková? 

• Vystudovala psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, absolvovala výcvik systemického koučování a supervize, americký výcvik Neurosciece for coaches

• Jejím webinářem zdarma Jak dotáhnout do konce vše důležité, i když nemáte dost času a sebedisciplíny prošlo už přes 24 000 studentů

• Vede kurzy projektového řízení, time managementu, efektivního rozhodování, komunikačních dovedeností, motivace i sebemotivace, odbourávání stresu a dalších.

• Vytvořila autorské online kurzy Jak mít konečně hotovo, Životní průlom, Mistr pozornosti a Projektové řízení.

• Je autorkou publikace Hodina navíc každý den, a spoluautorkou knihy Projektové řízení – Jak zvládnout projekty.

• Pravidelně zveřejňuje články na webu psychologicketipy.cz.

• Vysvětluje jednoduše složité a komplexní otázky neurovědy, ale hlavně prakticky učí, jak je využít v běžném životě. 

• Má více než 20 let zkušeností s řízením projektů.

Více o Zuzaně Ježkové najdete na webu https://zuzanajezkova.cz/.