V únoru dostal kardiostimulátor, v dubnové výzvě ušel 40 kilometrů denně. “Byl jsem zvyklý chodit,” vysvětluje senior, jak se dostal rychle do formy

Na konci ledna zradilo Hlemýždě (přezdívka ve výzvě) srdce, na začátku února dostal kardiostimulátor a na začátku dubna vstoupil do výzvy 10 000 kroků a nachodil více než většina účastníků. Jak je to možné? Šestý nejlepší senior z dubnové výzvy si svůj brzký návrat do formy vysvětluje tím, že je celý život zvyklý chodit.

V dubnové výzvě jste s manželkou ušli průměrně 40 kilometrů denně,  jak se vám to povedlo? S jakým cílem jste do výzvy vstupovali?

Bylo tam několik motivací. Jedna z nich byla ta, že nás Jirka Kučka (Mistr) pozval do svého týmu a my jsme mu nechtěli udělat ostudu. To nás motivovalo v průběhu celého měsíce. To byla jedna motivace.

UŠEL JSEM DVA KILOMETRY, A PAK JSEM ODPOČÍVAL PŮL HODINU NA LAVIČCE V PARKU

A druhá?

Na konci ledna mě tak trošku zradilo srdíčko a začalo pracovat přibližně na poloviční kapacitu. Měl jsem tep 30-35. Nakonec jsem skončil ve Šternberku ve špitále na jipce. Zkoušeli to napřed nějak rozhýbat, ale ono nechtělo. 8. února mi implementovali kardiostimulátor, 9. mě propustili ze špitálu a já si najednou uvědomil, že do počátku jarní výzvy jsou necelé dva měsíce.

A tak jsem si řekl, že to nejenom musím dokázat uchodit, ale ještě se solidně umístit. Za čtyři dny jsem poprvé vyrazil na výšlap a ušel jsem dva kilometry. Skončil jsem ve Šternberku na náměstí na lavičce a tam jsem odpočíval zhruba půl hodiny, než jsem došel domů. Postupně jsem to rozcházel, až jsem si byl jistý, že délka problém nebude. Akorát jsem si nebyl jistý, jestli takhle vydržím chodit celý měsíc. Naštěstí se to postupně zlepšovalo.

Jak jste na tom byl na začátku výzvy s kondicí?

Byl jsem na tom dobře, protože jsme fakt zvyklí chodit. Jsme staří turisté a jsme zvyklí chodit po horách. Vyjdeme z domu a máme tam kopečky. 

Dostal jste se tak rychle do dobré kondice proto, že jste byl spoustu let zvyklý chodit?

Určitě, jedině z tohoto důvodu. Člověk je zvyklý chodit. 3. května jsem byl na kontrole kardiostimulátoru a paní doktorka mi říkala: "Vy hodně chodíte, že? To je dobře. Choďte pořád, choďte furt. Kardiostimulátor potřeboval, abyste se hýbal."

Jestli jsem předtím občas míval problémy jít do kopečka a žena mi utíkala, tak teďka ty problémy už nemám. Rozhýbalo mi srdíčko a pracuje, jak má. Zatím to funguje dobře, cítím se výborně.

DVACÍTKA JE VÝLET NA ODPOLEDNE

Říkal jste, že hodně chodíte, tak co to je hodně?

Každý den. Máme už doživotní dovolenou. V průměru dáme nějakých 15 kilometrů denně. Přes výzvu to je ale jinde. To se potom člověk vybičuje a musí. Když chcete něco dosáhnout a překonávat se...

Neříkalo už někdy tělo "dost"?

Ve výzvě byly dny, které u nás byly hodně dolů - a to jsou ty odpočinkové, pod třicet kilometrů třeba. Dvacítka je výlet na odpoledne.

Jak tedy vypadal ten běžný den ve výzvě?

Měsíc jsme prakticky nic jiného nedělali. Neuklízeli jsme. Nedá se ujít 40 kilometrů a potom ještě luxovat. Když bylo škaredě, tak jsme si udělali polední pauzu a jinak chodili kolem Šternberka. Když bylo krásně, tak jsme někam jeli.

TŘICÁTÝ DEN UŽ BYL NA KREV

Jak se vám dařilo takovou zátěž po celý měsíc vydržet, zvlášť s tím srdcem?

Postupně se to rozcházelo. Měl jsem strach z vytrvalosti, jestli to vydržím těch 30 dní. Ale přiznávám, že ten konec, třeba ten 30. den, už byl u mě na krev.

A to jste měl přitom 28. den rekord...

To byla ta padesátka, rekord. Žena říkala, že zakončíme toho 30. taky rekordem. To jsme zrovna byli ve Štramberku a šli jsme zpátky do Frenštátu s tím, že dojdeme až do Kozlovic. Ve Frenštátu už jsem ale nemohl a jeli jsme domů autobusem. Kdyby měl duben 31 dní jako říjen, tak nevím.

Nemáte už všechny trasy po okolí prochozené, když tak moc chodíte?

My jsme tuláci. I tady ten Most (Festival 10 000 kroků v Mostu) jsme pojali jako takový delší výlet. Přijeli jsme ve čtvrtek odpoledne. Vybalili jsme se, vyběhli si nahoru na Hněvín a zase sešli dolů. Včera bylo bohužel hnusně. Ale prošli jsme si aspoň Žatec, zítra jedem do Kadaně.

AUTO JE PRO NÁS ABSURDNĚ ZBYTEČNÉ

Máte vždycky naplánované, jak ten výlet bude zhruba vypadat?

Zhruba. Ale pravidelně se nám stává, že to dopadne jinak. To byl třeba důvod, proč jsme skončili s turisťákem. Turisti mají vždycky naplánované, od kdy kam, odkud kam... Navíc vstávají strašně brzo. Z mě neznámého důvodu vyráží třeba v šest. Já radši dojdu domů o půlnoci, ale vstanu nejdřív tak o půl deváté.

Takže si tak někdy vstanete, vyrazíte, když to vyjde...

To je ale nejlepší. Když zjistíme, že je někde krásná cesta, zkusíme ji a jdeme koneckonců úplně jinam, než jsme šli původně. No a proto nemáme auto, je pro nás absurdně zbytečné. Byli bychom neustále vázaní tím, že se musíme dostat k autu.

Povídáte si, když jdete, nebo vedle sebe mlčíte?

Chvilkami mlčíme, ale dost toho nakecáme. Kolikrát kvůli tomu i zabloudíme. Bavíme se spolu a najednou zjistíme, že už dlouho nebyla značka. Naštěstí máme mobil a jednoduše najdeme cestu a vrátíme se. Dřív to býval větší problém. V mobilech mapa nebyla, tištěné mapy byly za komunistů slepé, podle toho se chodit nedalo…

NEZNAČTE JEDNÍM SMĚREM

Teď je i to české značení na dost dobré úrovni.

Na to mám svůj osobní názor. Bejvávalo, bejvávalo...

Kdy se to změnilo?

Když začali staří značkaři umírat, bude to tak patnáct let. Mladí na to nemají. Když jsme byli u turistů, absolvoval jsem taky značkařské kurzy. Tehdy nám šéf olomouckého okresního značkařského výboru říkal: "Když jdete značit, je ideální, když s sebou vezmete někoho, kdo tu cestu nezná, protože vy ji znáte. Neuvědomíte si, že za vámi půjde člověk, který tam v životě nebyl a značku čeká třeba úplně někde jinde. A navíc neznačte jedním směrem.”

Stává se nám teď pravidelně, že jdeme po cestě a je to značené proti nám. Jdeme a značka nikde není, tak se člověk otáčí. Je to složitý, značit je kumšt. Není to jednoduchý. Prostě jít a na tenhle strom vrazit značku a na tenhle sloup vrazit značku...

Jaké jsou základní zásady značení?

Značka nesmí plakat. Musíte si namíchat takovou hustotu barvy, aby šla ještě natřít, ale netekla. A potom, jak jsem říkal, značit tak, aby podle toho mohli chodit i cizí.